Život je dobrý,ale koně ho dělají lepší..

Příběh Dark Wolf(jedné holky je to mooccc hezký)
Povím vám příběh o svém zemřelém koni, o jednom z mých největších kamarádů a také o tom, jak dokáže být někdy přátelství kruté?

Všechno začalo osudného 24.prosince 2005. Dlouho jsem po tom toužila, už čtyři roky jsem to chtěla? a dnes se mi to konečně splnilo: nedočkavě rozbaluji pod stromečkem malý úhledný balíček, ze kterého po chvíli vypadne obálka, třesoucíma se rukama ji otevírám a čtu. Na tváři se mi objevuje čím dál širší úsměv, zvedám se a objímám oba rodiče: Dostanu koně! Pi rozbalení všech zbylých dárků se s rodiči dohaduji, kam pojedeme koníka vybrat. Táta ví, že už dlouho chci koníka z Německa a že chci nějákého z útulku pro dříve týrané koně. Nakonec se dohodneme že 26.prosince se vydáme do několika již vybraných německých stájí a tam si vyberu svého vyvoleného. Večer usínám zaslepená radostí a celá nedočkavá.
Jsou tři hodiny ráno, všude je tma, teplota dvacet stupňů pod nulou, jindy bych byla na svůj budík celá naštvaná, dnes jsem celou noc nespala a jen toužebně se stále dívám na hodinky. Ve tři hodiny konečně zazvoní budík a já vyskakuji z postele, po probdělé noci sice s kruhy pod očima, ale nedočkavá. Ve 3:30 jsem i s tatínkem připravená k odjezdu a vydáváme se na naši pouť, cílem jedna stáj v německém Lipsku. Cetsa je dlouhá, jedeme pomalu, sněží a je nevlídno. Konečně dorážíme ke stáji. Vychází nám vstříct usměvavý mladý muž, shodou okolností Čecho-Němec, takže umí česky, což nám vyhovuje neboť žádní přeborníci v němčině nejsme . Pozve nás nejprve do své kanceláře kde nám nabízí čaj a kávu a menší občerstvení a dvacet minut spolu probíráme jaký by měl být můj ihaháček. Když se ohřejeme, tak se konečně zvedáme z pohodlných křesílek. S bušícím srdcem vcházím do první stáje. Areál je obrovský-má asi čtyři stáje, jednu hlavní budovou a halu. Nasávám dávno známý pach koňských těl. Jako ve snách kráčím prostornou chodbičkou a prohlížím si koníky určené k prodeji. Majitel mi ke každému řekne vlastnosti, chování, povídá mi o minulosti. Zaujala mne jedna menší kobylka, kříženec ČT a Hannovera. je to ryzka s krásnou hvězdou na čele?prohlížím si ji, kobylka do mě jemně naráží heboučkým nosem?je krásná, říkám si že na ni nesmím zapomenout a prozatím je pro mne favoritem číslo jedna. Majitel se baví s tátou a já dál procházím stáj. Nakonec dospěju k jejímu konci a už se otáčím že půjdu zpět když tu?z rohového tmavého boxu se ozve tiché zafrkání. Otočím se po zvuku a hledím do malých, tmavých oček. přistoupím blíž. Nečekám na povolení a automaticky odsunuji zástrčku uzavírání boxu a vstupuji dovnitř. Prohlížím si statného tmavého hnědáka. Může mu být tak kolem šesti let. Přejíždím mu po krku, po zádech, zraky mi padnou na odřené nohy a sedřenou kůži na hleznech. Koník se po mně bolestivě ohlíží?a najednou mne z mého transu vytrhne hlas: ?Ne, tohohle ne, ani není k prodeji, je to takový malý zanedbaný šmudla, k ničemu bys ho neužila, poj´d se odívat ještě do té druhé stáje.? mluví ke mně ten mladý muž, který tomu tady velí. Ptám se, proč bych měla mít dobrého koně když jsem mu dvacet minut soustavně opakovala že si klidně pořídím nějákého chudáčka ale hodného? Muž pokrčí rameny a odevzdaně si povzdychne: ?Když jinak nedáš?je to pěti a půl letý valach ČT i když v jeho původu se nalézá jeden A1/1. Patřil jednomu pitomci, který ho měl již od narození. Jeho matku si koupil kvůli závodům, ale kobyla se zranila a na závody byla odepsaná. připustil ji a radostně očekával hříbě?pak se mu začal kazit chov, nic se mu nedařilo a on začal hodně pít, byl agresivní a začal týrat koně. Když se narodil tenhle kůň, surově ho hned zmlátil, tak to šlo každý den, koně dusil mlátil bičem a ve dvou letech na něj vzla ostruhy. Kůň má těžké problémy s páteří, do konce života špatný nohy?s tímhle nic nenaděláš.? Zajímá mě už jen jedno: ?Jak se jmenuje?? a pak už jen slyším odpověď: ?Dark Wolf.?

Tím vše začalo. Tím že jsem si v přepravníku odvezla Darka. Přivítání doma bylo bouřlivé, všichni nás vítali a všichni si Darka zamilovali. Dark a já jsme si na sebe tak navykli, že za mnou chodil po celém areálu úplně všude, nechávali jsme mu volnost, protože byl hodný, vyhovoval i ostatním koním a skvěle zapadl do hierarchie. Zažíval nejkrásnější okamžiky svého života a nebyl sám. I já jsem byla štěstím bez sebe, Darka jsem skutečně milovala a nebyla žádná šance, že by nás něco dokázalo odloučit, až jednou?

Jednoho lednového rána, když nám díky bohu odpadla škola, se řítím za svým miláčkem. Jako každý den ho vidím nadšeně běhat kolem východu z výběhu a sylším netrpělivé řehtání. Dávám mu mrkvičku a odvádím si ho z výběhu. Chystám se na trénink, Dark toho ještě moc neumí, jak byl týrán, tak žádný výcvik nepodstoupil a v německé stáji, kde jsme ho koupili, byl odsunut a odstraněn z výcviku z neznámých důvodů. Začala jsem s ním základní jízdárenské cviky, ktré už docela ovládal a po čase i skoky. Dnes měl být na programu náš první parkur. Nadšeně si ho osedlávám a vyrážíme k hale. Opohybuji a skočím pár menších skůčků. Pak požádám kamarádku o stavbu parkuru, mezitím s ejen tak procházíme kolem. Najednou slyším z druhé strany haly křik, nejasně vnímám hlas svého klubového kamaráda Ondry, jak křičí něco, že chce v ale také pracovat on. Odpovídám, že jsem v hale sotva 40 minut a že skončím za chvíli ať počká. Ondřej má svého koně už dva roky a jeho hlavním cílem je jezdit s ním an velké závody. Rodiče mu koupili sporotvního koně za 200 000. To mě a Darka tedy rozhodně nemůže vyvést z míry. Parkur je postaven a my vyrážíme. Blíží se k nám modrobílý kolmáček, výšky překážek jsou všechny do 80 cm, aby je Dark zvládl, pobízím a?..hop jsme za překážkou. Dokonce ve správném cvalu, Dark se snaží jako nikdy, skáčeme přes vějíř a blíží s ek nám minizeď. Pojeď Darku, hopla, hodný koníček. Otáčíme se na zelenobílý oxer?je na Darka docela vysoký, kolem 90 cm. Pobízím, nájezd a vše vypadá dobře a pobídka HOP jsme nad skokem, letíme, je to nádhera?najednou se rozletí obrovské halové dveře a dovnitř se vřítí Ondřej na svém hřebci. Dark ztrácí pozornost, padá do oxeru a snaží se dostat pryč, ale noha se mu zasekla v držáku. Valí se na bok a padá i se mnou, odletím dva metry pryč a slyším ošklivé křupnutí, je mi jedno jestli se něco stalo mně, ale hlavně se nesmí stát nic Darkovi, zmateně se rozhlížím kolem sebe jsem dezorientovaná a najednou spatřím svého koníčka, jak se svíjí v nesnesitelných bolestech na zemi. Chci vstát a běžet k němu, ale s hrůzou zjišťuji, že se nemohu pohnout, se slzami v očích sleduji, jak se můj koník zmítá v křečích, až se nakonec přestane hýbat. ne, to ne, to nemůžeš, Darku?přibíhá ke mně trenérka, po chvíli přijíždí sanitka, nakládají mě na nosítka a zavírají dveře, poslední na co mi padnou zraky je můj věrný Dark?v nemocnici jsem hysterická a chci zpátky k Darkovi, je mi jedno že mám v hajzlu čéšky, je mi jedno že mám zdemolovanou chrupavku, je mi ukradený můj zdravotní stav. Všechno je mi už jedno, chci za darkem, řvu na doktory, na ty senilní hlupáky, kteří se na mě jen shovívavě usmívají a tváří se jakoby nic. vyprosím si propustku domů hned jakmile skončí vyšetření. přijíždím domů, celá rozlámaná, ale to je mi v tu chvíli jedno. Doma je ticho, absolutní ticho, vcházím do obývacího pokoje, ani se nezuju a nesundám bundu, přiletím jak nejrychlejimi to zraněná noha dovolí a zděšeně sleduji oba rodiče a mojí trenérku, jak sedí na sedačce, mamka pláče, trenérka taky a táta se tváří absolutně zdrceně. ?Dark to nepřežil?Dark umřel, už není mezi námi.? ?NE!? vykřiknu v hrůze, roztřesou se mi kolena a sesypu se na zem. Můj dark, můj největší kamarád, můj smysl života?už nikdy nespatřím ta rošťácká očka, ta kukadla, už nikdy mě Dark nebude vítat až se vrátím ze školy, už nikdy si ho nepohladím? Domů mi přivezli jeho sedlo, uzdečku a zkrvavené bandáže?to jediné co zůstalo po mém věrném a konečně poraženém Darkovi.

Příběh je skutečný a já se dlouho odhodlávala než jsem ho napsala a sem vložila, bylo velice těžké to sem psát, vím ale, že mi pomůže pocit, že se o svou bolest s někým dělím.

TED veselý:

Za sedlem(jedné holky)

Veselý příběh z vyjížďky...i když, nevěděla jsem, jestli se mám bát nebo smát ;)

Tento příběh se odehrává v době, kdy moje nejlepší kamarádka měla svojí kobylku Mery ustájenou ve stáj Farma Hrádek v Mratíně, kde já také jezdím. Je jaro, hezký den, jeden z prvních po tuhé zimě.
Přišly jsem s Terkou do stáje hned po škole. Vyčistily jsme kobylku a nasedlaly jí. Terka chtěla jít na jízdárnu jezdit a plánovaly jsme, že si potom na ní sednu i já. Ale na jízdárně už byli dva lidé a kolbiště tam v té době ještě nebylo a tak se muselo na vyjížďku. Terce to ale bylo blbé, nechat mě tam, když jsem s ní přišla, nebo abych šla pěšky. Mě by to nevadilo, šla bych ke školním koníkům, na kterých jezdím, ale Terka dostala nápad. Pojedu za sedlem! Mě se to nejdříve moc nezamlouvalo, ale když mě ujistila, že kobylka je na tento způsob jízdy zvyklá, souhlasila jsem.
První problém nastal už v tomto okamžiku. Byl vymyšlený plán, jak se za to sedlo dostanu, ale ne vždy plány jdou jak mají?. Plán byl takový ? Terka nasedne, vyndá nohu z levého třmenu, já dám nohu do něj dám nohu, chytnu se pravou rukou Terčiny pravé ruky, kterou mi podávala za zády, odrazím se jako při nasedání a ona mne tou rukou stáhne dozadu. Dobře, jdeme na to. Jenže když jsem dala nohu do třmenu a chytla se nabízené ruky, Mery si usmyslela, že půjde k nejbližšímu trsu trávy. To značně měnilo plány, protože sem místo nasedání skákala po jedné noze za kobylkou. Když se zastavila, rychle jsem se odrazila, ale Terka to nečekala, nezabrala rukou a já dosedla sice za ní, ale do sedla? No, alespoň jsem nahoře, ale musím říct, že tam bylo těsno. Teď tedy dozadu. Teda, asi se to nezdá, ale dostat se za sedlo bez pomoci rukou a nohou nebylo snadné. Když se povedlo, šťastně jsem si oddechla a rozhlédla se kolem sebe. Koukalo se na nás asi pět lidí od soukromých koní a docela se bavily. Uznávám, bylo to komické.
Hurá, vyjíždíme. Zdá se to neuvěřitelné, ale dostaly jsme se až tak daleko, že jsme opustily stáj a vjely do lesa. Najednou Terka říká: ?Luci, moc se jí nedrž nohama, ona to nemá ráda, tak na zadních slabinách.? ?A jak se mám jako držet?? ?Nevim, rukama zadní rozsochy.? Tak fajn. Ovšem nedržet se nohama, sedět na zadku koně a držet se pouze rukama zadní rozsochy, která je značně nevhodná k tomuto účelu poněkud ztěžovalo situaci. ?No co, pojedeme jen krokem?, říkám si. Bez nehody jsme se dostaly až na pole, které ještě nebylo oseté a poskytovalo možnost jízdy na volném prostranství. Nebyla to dobrá volba. Kobylka začala caplovat. Terka začala v sedle mírně nadskakovat, ale to nebylo nic proti tomu, co to vzadu dělalo se mnou. Ono totiž udržet se na poskakujícím zadku koně (ujišťuji vás, že je to horší než na neosedlaném koni ? na hřbetě), když dělá krátké, vysoké klusové kroky, které nelze zpomalit do kroku, není snadné. Co si budeme vykládat, pěkně to se mnou házelo. Jediná možnost byla opravdu naklusat a potom kobylku zastavit. Terka tedy pobídla do klusu. Nadskakování zesílilo a já bych byla schopna odpřísáhnout, že je to ještě horší než předtím. Při každém kroku do se mnou hodilo nejen do strany, ale také dozadu. No, dobře, budeme chvíli klusat.
Srnky. Stádo. Blízko. Přesněji ? asi 20 metrů před námi proběhlo stádo srnek a Mery je asi chtěla chytit?nevím jak to jinak vysvětlit. Prostě se rozklusala takovým tempem, že kdyby cválala, vyšlo by to nastejno. Ne. Cval by byl pohodlnější. Tohle byl horor. Nemohla sem jinak, než se chytit Terky kolem pasu. Věřte nebo ne, i téhle situaci jsme obě dostaly záchvat smíchu. A čím víc sem se smála, tím více jsem ztuhla a jízda byla horší. Terka stočila kobylku na kruh a stále jsme klusaly. A pořád. Už se mi to docela líbilo, pomalu sem si zvykala, Terka vysedala, já už ani nenadskakovala.
Najednou slyším nějaké podivné ?šššššššš??. Rozhlédla jsem se, odkud to vychází, ale nikde nic. ?šššššššš? Hm?. Jde to zepředu. Nakloním se tedy, abych se podívala před nás a zjistila zdroj zvuku, ale nikde nic. Všimnu si, že Terka pohybuje rty. ?Co říkáš??, ptám se. ?Nemůžu jí zastavit? ?Co si řikala?? ?Že jí nemůžu zastavit, neklušu dobrovolně, prostě jí nezastavim? ?To si děláš srandu!? ?Ne?? Co teď? No, však ona jí zastaví. Ale pak to přišlo. Jedno slovo. Z Terčiných úst. ?Seskoč? ?Co že mám?? ?Dělej seskoč!? ?Ty ****, to si děláš srandu!? ?Ne, jinak jí nezastavim a ona to s náma napere tryskem domů, to občas dělá? Koukla sem se dolů, pohled na zem, která je ještě zmrzlá předchozí zimou nebyl vábný. Představa, že zabořím hlavu do té tvrdé hlíny byla ještě horší. No, tak jo. ?Jdu na to? Ale když jsem si představila, jaký na nás musí být pohled ? kobylka klusající rychlým klusem po poli, jezdkyně, která jí nemůže zastavit a já, jak z ní seskakuju, abych si zachránila holý život ? tak jsem ostala další záchvat smíchu a jednoduše jsem se rozhodla, že prostě seskočím. Přehodila sem nohu a bum. Byla sem dole, ustála sem to a ani si nečuchla naší matičky země.
Terka klusala dál, otočila Mery ke mně, klusala naproti, já Mery chytla ze země za utěže, zastavila jí a potom odvedla do stáje. Cestou poklusávala, bránila se, ale nebyl to ten původně hrozící trysk.
Věřte, bylo to veselé a dodnes, když si na to vzpomeneme, není s námi k vydržení, jak se smějeme ;)

A ted můj příběh:       UPOZORNĚNÍ:sorry za chyby...!!díkys

Napíšu vám sem jak jsem se dostala ke koním:

Takže, když mi už byli 3 roky  tvrdila jsem,že budu veterinářkou...už od mala jsem totiž měla moc ráda zvířata a hlavně koně!Např. když jsem jezdila jako malá do lázní, tak jsem se nejvíce těšila na to, jak se budu jezdit v lázních na koních, kde jsme pravidelně každý týden si mohli s rodiči zaplatit projížďku.  V 8 letech jsem začala přemlouvat rodiče, že bych chtěla jezdit na  koni, ale mamka mi vždycky tvrdila, že je to pro větší děti a at si počkám až budu starší ,že  už budu větší na to, abych mohla začít jezdit, a splnit si tak svůj sen.Čekala jsem a čekala  každý rok a  dostávala knihy o koních, jak o ně pečovat, ale  s knihami bez koní mi bylo smutno.Když mi bylo 10 let, tak mi bylo jasný ,že veterinářkou nikdy nebudu ,protože bych asi musela mít samé jedničky a už sem spíš začala tíhnout i k něčemu jinému, ale vztah ke zvířatům,  hlavně k psům a koním mi zůstal.No a když mi bylo 11 let, tak jsem stále ještě neuměla jezdit na koni. a Jednou ráno, když byl víkend jsem šla se sestrou Janou a mámou do parku - Sromovka, a tam měl zrovna Zmrzlík akci, a tak jsem po dlouhé době opět mohla sednout na koně. Mamka se ptala, kde sídlej a tak...,ale samotnou se mě tam bála pustit a takže nic z toho nebylo...!Nyní v roce 2006 když už mi bude 13 jsem koncem ledna byla s mámou sama doma, a ta zavolala na Zmrzlík jestli bysme se tam nemohli zajet podívat. Oni souhlasili, takže jsem celá nervozní přijela na Zmrzlík a tam mě naučili čistit koně, nandávat sedlo a pod.  Nakonec se mnou jeli ven na malou projížďku.   Dohodli jsme se ,že bych tam mohla začít pravidelně jezdit.Máma souhlasila, a tak stačilo jen zaplatit, a já tam mohla každý pondělí začít docházet..: První hodinu jsem očistila koně nandala mu  sedlo  a jeli jsme na jízdárnu, kde jsem prvně sama jela na koni!!Moc se mi to líbilo a jeli jsme například i bez sedla, což v celku bylo taky o.k! Dále jsem o tom řekla jedné své  kámošce, a ta tam chodila semnou ,ale pak odešla a já za necelý rok taky.Pak jsem neměla dva měsíce kde jezdit ,ale v Unoru(2007)Jsem se na lidé(www.lide.cz) seznámila se super holkou a ta mi nabýdla ,že mě bude učit na její velš kobče.No tak tam chodim do teď a je to u ní uplne super !!Mnohem lepší než na Zmrzlíku a má krásnou Sávu a Sendy a fakt dobře mě učí jezdit takže jsem ted moocc spokojená!!=)